REPORTÁŽ: České hospody jsou v krizi. Výčepy piva teď zachraňují i vietnamští živnostníci

Šnyt od Van Hiep Nguyen, majitelka výčepu piva Partyzán v Záblatí u Bohumína aneb Jak Vietnamci zachraňují české venkovské hospody.

O zkrachovalé hostince není velký zájem, výdělek je nejistý, hlavně na venkově a v menších městech. Znova roztočit pípy si tak leckde troufnou jen čeští Vietnamci. Ve staleté pivnici Partyzán v Záblatí na Bohumínsku třeba čepuje 32letá Van Hiep Nguyen. A v historickém hostinci U Pchálka v Ludgeřovicích na Opavsku zase 45letý Kiem Dinh Vu. Podobně už Vietnamci přebrali spoustu dříve zavedených hospod a vlastně tak zachraňují i české pivní tradice. Pivní kulturu, která se nyní touží dostat i na seznam UNESCO.

Kiem Dinh Vu je pro hosty vesnické hospody U Pchálka v Ludgeřovicích prostě Kamilem. „Kamile, tři piva,“ je slyšet od velkého stolu se sedmi hosty, společnost se dneska dobře baví. Vesnice Ludgeřovice leží ve Slezsku a třeba do legendární pražské pivnice U Zlatého tygra to je odtud přesně 378,2 kilometru. Ovšem i U Pchálka se ctí česká pivní kultura. „Hospoda, to je naše Karlova univerzita,“ spontánně tvrdí 57letý štamgast Petr Klézl.

Konsolidační balíček zdražil i pivo, více v reportáži:

ČTĚTE TAKÉ: Legendární pražská hospoda přišla po 60 letech o tradiční pivo. Podpásovka, soptí provozní

„V hospodě se vždycky dalo všechno zařídit,“ dodá 69letý Alfréd Dihel. I on nad půllitrem vychvaluje institut české hospody, je to nejlepší možné komunitní centrum. „Jak jsem stavěl barák, tak co jsem nedostal ve stavebninách, to jsem sehnal vždycky tady v hospodě.“

Vietnamci jsou trochu kovbojové

U Pchálka. To je historický název hospody v Ludgeřovicích z doby kolem roku 1900, ale říká se jí tak dodnes. Oficiální jméno hospody zní U Kostela, protože stojí u velkého novogotického chrámu svatého Mikuláše. „Poprvé jsem byl U Pchálka tak kolem roku 1952 anebo ještě dříve, když mě sem táta poslal pro pivo. A kolikrát jsem jako děcko cestou domů upíjel,“ směje se Gerhard Machala, nejstarší člen stolní společnosti, narozený v roce 1943. Tehdy byly Ludgeřovice součástí Třetí říše a místní muži povinně rukovali do wehrmachtu. Po válce se jich přitom netýkal odsun Němců, ale to už je jiný příběh. Dneska jde o hospodu.

„Vietnamci jsou trochu kovbojové a často zkusí i byznys, do kterého už by žádný český živnostník nešel. Za to jsme teď Kamilově rodině vděční, jinak by nebylo kam zajít na pivo,“ říká Petr Klézl za všechny přítomné u stolu štamgastů. Před třiceti lety prý nebývalo v prostorné hospodě U Pchálka k hnutí. A chlap, který nedal „jedno“ po šichtě, byl v dědině výjimkou. A skoro podivínem. „Naše děti už to vidí jinak a hospody moc nepotřebují. Stačí jim sociální sítě,“ prohodí jeden z pivařů a druhý ho doplní: „Když už něco organizují, pozvou kamarády domů a narazí sud v garáži.“

Takovou důvěru v jiné hospodě nezažiješ

Když před třemi lety U Pchálků zavřeli, zdálo se, že se navždy zatáhly i výčepní kohouty. „Nikdo tu hospodu nechtěl vzít do nájmu, který je extra vysoký. Přitom je tu pořád méně hostů, za což může EET, zákaz kouření, covid i drahé pivo už z pivovaru, a teď to DPH. Za takových podmínek by to žádný našinec nepřevzal, tak jsme rádi, že tu máme Vietnamce,“ rekapituluje další host Alfréd Dihel. A jiní štamgasti o překot dodávají: „Jsou to rození obchodníci. Obětaví. Dělají všechno sami v rámci rodiny, tak ušetří na zaměstnancích. Díky za ně.“

Na hospodském stole stojí kromě piva i láhve s kořalkou a 60letý Břetislav Kaňa na mě mává účtenkou. „To v žádné jiné hospodě nezažijete! Půlky si naléváme sami a sami si je také píšeme na účtenky. Já si dokonce celý účet i sám spočítám, takovou důvěru k hostům už dnes nikde nemají, jen tady u Pchálka.“ Kaňa chválí i cenu piva po lednovém navýšení DPH: „Udrželi ji těsně pod čtyřicet korun.“

Nehorázné náklady na venkovský podnik

Nadšené řeči přiopilých štamgastů ale vietnamský nájemce trochu krotí. Před třemi lety byl 45letý Kiem Dinh Vu jediným zájemcem o pronájem ludgeřovické pivnice U Pchálka s více než stoletou historií: „Za ty tři roky jsem ale nevydělal ani korunu navíc. Pouze na živobytí, takže jen přežívám. Jsem zklamaný, a pokud se to nezlepší, tak za půl roku anebo nejpozději za rok také skončím.“ Naštvalo ho nejen zvýšení DPH točeného piva na 21 procent. „Z velkého sudu mám teď čistý zisk asi 1 300 korun. To je bída, když jdou energie pořád nahoru. Měsíční zálohy za plyn a elektřinu teď v hospodě dělají 45 tisíc korun, k tomu nájem 35 tisíc korun. To je těžké dát dohromady,“ svěřuje se CNN Prima NEWS.

Rodák z města nedaleko vietnamské metropole Hanoje už v České republice žije 24 let, češtinu zvládl obstojně. V podniku mu pomáhá pouze manželka a bratr. „Pracuji celý týden 16 hodin denně, to asi vydrží jen málokterý český živnostník. Žádní zaměstnanci, na odvody za sociální a zdravotní pojištění už bych si tady nevydělal. Český nájemce by tu byl dávno kaput, ten chce dělat jen osm hodin denně a jezdit na tři dovolené ročně,“ porovnává Kiem Dinh Vu čili Kamil.

Sám prý na dovolené ještě nikdy nebyl. „Není čas,“ říká otec čtyř dětí. Před pár dny navíc našel v mobilu jobovku, kterou teď ukazuje mezi esemeskami. „ČEZ po mně chce doplatek za elektřinu za loňský rok 128 tisíc korun. Strašná zpráva,“ kroutí nevěřícně hlavou. „Za takových podmínek se snad v Česku nedá dělat hospoda.“

Výhled českých hospod? Kaput

V pronajatém podniku se Kiem Dinh Vu snaží i vařit, s počtem jedlíků ale není spokojen. „Na vesnici nemůžete prodávat porci třeba za 250 nebo 300 korun, přitom cena surovin jde pořád nahoru. V jídelníčku mám dneska i jídla, na kterých vydělám sotva 40 nebo dokonce jen 30 korun za porci.“ Někdy má dokonce pocit, že dneska se v gastru lépe podniká ve Vietnamu než v Česku. „Vrátil bych se domů, ale u vás jsou lepší školy a já chci mít z dětí vzdělané lidi, aby nemusely dělat v hospodě jako já,“ zasní se. Velká část „banánových dětí“, tedy potomci vietnamských migrantů v České republice, skutečně vystuduje univerzity, takže tržiště a bistra už živí jen jejich rodiče.

Štamgasti U Pchálka věří, že Kamil vesnický výčep přece nezavře. „Vietnamci to vydrží. A co by dělal doma, tam je přelidněno, Vietnam má 97 milionů obyvatel,“ ozývá se stůl štamgastů. Tu informaci jim poskytl Kamil. „Nevím, nevím, uvidíme, jak to půjde,“ nejistě odpovídá Kiem Dinh Vu. „S hospodami je to dneska kaput všude mimo Prahu, Brno a některá další města,“ prorokuje. Slovo kaput si vyloženě oblíbil. „Žádné pivo, žádné hospody, to se dneska skoro nedá. Snad jedině, když je hospoda vaše a nemusíte platit nájem. Jinak kaput!“

Boj o záchranu Partyzána

Podobně uvažovali i vietnamští manželé, když si před více než rokem koupili zavedený hostinec Partyzán v Záblatí u Bohumína. Prvorepublikovou vilku z roku 1929, v níž dnes bydlí. Dům si nechala postavit rodina hostinských Kalusů, tahle famílie na stejném místě čepovala pivo již v 19. století. Dříve to byla hospoda U Kalusů či Na Zálesí, od roku 1945 se jmenuje Partyzán, když ji získal údajný účastník partyzánského odboje Gregor Roško. „Nechali jsme hospodě jméno Partyzán, ale přidali jsme k výčepu v přízemí i obchod, abychom měli větší kšefty,“ vysvětluje 32letá Van Hiep Nguyen.

Původní majitelé Partyzána totiž zestárli a před rokem ji už nikdo z rodiny nechtěl převzít. „Mladí mají jiné zájmy než skákat kolem opilců. Já to dělám třicet let, tak jim docela rozumím,“ mávne rukou servírka těsně před penzí, kterou vietnamský pár nadále zaměstnává. Často ale za pípou stojí i Van Hiep Nguyen čili Anička, častěji však stráží obchod, kde má lepší zázemí i její dvouleté dítě. Právě spí v kočárku. Chůvu, která by dítě hlídala v bytě o patro výše, si živnostníci nemohou dovolit. „Manžel má ještě jeden obchod, takže jsem tu celý den sama,“ dodává.

Partyzán, to je v Záblatí pojem. Ale i každodenní boj, aby Partyzán přežil. „Nevaříme, je to klasická česká pivnice. Zdražení piva nebylo od české vlády solidární, škodí to živnostníkům i mým hostům, kterým se nová cena piva nelíbí,“ zlobí se živnostnice.

Magická čtyřicítka a nedoplatek sto tisíc

Van Hiep Nguyen dvanáctku zdražila z 38 na 41 korun. Překročila tím magickou čtyřicítku, která byla pro část hostů hraniční cenou. Vyšší neakceptují a zůstávají doma u lahváčů. „Bohužel, lidí pořád ubývá. K Partyzánovi chodím od roku 1980 a tehdy tu nebylo k hnutí, jen to frčelo,“ vzpomíná štamgast Zdeněk Pavlíček. Také on vypráví, jak dříve hospody fungovaly jako korzo či burza práce anebo realitní kancelář. „Tady jste sehnal úplně všechno. V hospodě jsem koupil garáž i auto do ní. Prostě cokoliv, mnozí kamarádi tady našli i manželku,“ směje se. Sám svoji vyvolenou potkal v tanečních.

Hospodský sál hostince Partyzán vyhřívá ústřední topení napojené na plynový kotel. „Doplatek za plyn 100 tisíc korun za loňský rok, to jsme opravdu nečekali,“ posteskne si Van Hiep Nguyen nad aktuální výzvou k uhrazení. V obchodě už raději netopí, hosty ve velkém sále však nemůže nechat mrznout. „Servírka plus brigádnice, hlavně v létě na zahradu. K tomu energie, to jsou někdy náklady i 100 tisíc korun měsíčně. Manželovi jsem nedávno navrhla, ať už hospodu zavřeme, ale zatím nesouhlasí. Musíme ještě vydržet.“

Tradice pití piva vymírá

Vietnamci vydrží hodně, ale asi ne úplně všechno. „Šest let jsem neviděla rodiče ve Vietnamu. Není čas, práce od rána do večera,“ posteskne si majitelka Partyzána. „Měsíc dva nebo tři to ještě s pivnicí zkusím, pak se ale musím rozhodnout. Nemůžu hospodu pořád dotovat.“

Hosté o jejím váhání zatím nic netuší. „Je to fajne, že to vzali,“ prohodí štamgast Zdeněk Pavlíček a poroučí si další půllitr. „Vietnamci sice za výčep nepatří, ale je to pořád lepší, než kdyby se to tady zavřelo.“ Výtky posílá hlavně směrem k mladým Čechům: „Raději sedí u počítače. Mají prostě jinou zábavu a už si nepotřebují pokecat v hospodě. Pro moji generaci je hospoda součást života, prostě tradice.“

A to pivař Pavlíček asi neví, že tuhle ohroženou tradici navrhuje Český svaz pivovarů a sladoven zapsat na seznam UNESCO, do kategorie nemateriálních statků tradiční lidové kultury. Pod názvem „ČESKÁ PIVNÍ KULTURA“. Organizace UNESCO už v tomto smyslu chrání třeba moravskou Jízdu králů nebo sokolnictví.

Zní to trochu děsivě, tradice pití piva v českých, moravských i slezských hospodách ale nenápadně vymírá, a proto ji má chránit přímo UNESCO. V obcích Ludgeřovice a Záblatí, a možná i ve stovkách jiných dědin po celé České republice, teď českou pivní kulturu paradoxně pomáhají zachraňovat i vietnamští živnostníci.