Před 100 lety spadla nejhorší lavina v dějinách Slovenska. Zabila 18 lidí

Začátkem února se pořád ještě stmívá hodně brzy a kolem půl desáté večer je už docela hluboká noc. A právě v tu dobu před sto lety se na jihovýchodních svazích slovenské hory Krížna ve Velké Fatře uvolnila obrovská lavina, která jako bílá smrt sjela na lesnickou osadu Rybô (část obce Staré Hory). Pod sněhem skončilo 22 lidí, z nichž 18 už nikdy nespatřilo denní světlo.

Pohled na horu Krížna od jihovýchodu. Právě na jihovýchodních svazích této hory se ve středu 6. února 1924 uvolnila obrovská lavina, která zasypala lesnickou osadu, v níž zahynulo 18 lidí

Mohutné, 1574 metrů vysoké travnaté hoře Krížna ve Velké Fatře se na Slovensku přezdívá „matka lavin“. Její náruč je smrtonosná. Před 100 lety se o tom nanejvýš tragickým způsobem přesvědčili obyvatelé lesnické osady Rybô v Hornojelenecké dolině, na něž sjela v noci ze 6. na 7. února 1924 kolem půl desáté večer z hřebene Krížné obří lavina. Pohybovala se 180kilometrovou rychlostí a ničila vše, co jí stálo v cestě. Strhla a zasypala tři domy a další dva poškodila. Za oběť jí padlo 18 obyvatel osady, z toho 15 dětí.

Laviny nad osadou Rybô nebyly historicky úplně výjimečné. „Podle kroniky obce Staré Hory zasáhla lavina osadu Rybô v té samé lokalitě už 17. března 1751. Tehdy zabila 10 osob, zničila osm domů a zahynulo v ní 53 kusů dobytka,“ uvádí slovenský web SkiTour Guru.

Neděle 20. ledna 1974 patří k nejtragičtějším dnům v historii Vysokých Tater:

Hlavní příčinou tragédií bylo podle Střediska lavinové prevence slovenské Horské záchranné služby zejména příliš intenzivní lesní hospodaření. Ve snaze rozšířit pastviny pro dobytek zlikvidovali tehdejší místní usedlíci na strmých svazích pod Krížnou veškeré lesy a holé stráně nechali zarůst vysokou trávou, kterou by zvířata mohla spásat.

Tím se ovšem podstatně snížila schopnost svahu udržet v zimě masy sněhu. Letní pastviny se s příchodem zimních měsíců měnily v nesmírně zrádná lavinová pole. Byla jen otázka času, kdy se tragédie z poloviny 18. století bude znovu opakovat.

Smrtonosné převěje

Ten kritický okamžik nastal právě před stoletím. „Podle dobových záznamů leželo začátkem února 1924 ve Velké Fatře velké množství sněhu a foukal vítr o síle vichřice. Na hřebenech Krížné se tak tvořily neobyčejně velké převěje,“ uvádí Středisko lavinové prevence.

Prudký vítr vanoucí západním směrem zaplňoval sněhem žleby nad osadou Rybô. Převěje na návětrné straně horského hřebene začaly vytvářet velmi nestabilní sněhové desky a polštáře a silné sněžení neustávalo. To vše dohromady představovalo velmi rizikovou konstelaci. Pád velké laviny se každým okamžikem stával pravděpodobnější.

„Sněhu se v těch dnech navalilo tolik, že představoval reálnou hrozbu, proto lidé z domků na konci Hornojelenecké doliny odcházeli na noc k níže žijícím příbuzným,“ napsal před 10 lety slovenský Žurnál Pravda.

Slovenská zima roku 1924

Podle dobových informací se ještě krátce před smrtonosným sněhovým přívalem, který pohřbil horní část osady Rybô, utrhla z jednoho z jižních svahů hory menší lavina. Zastavila se až v dolině, kde její nános vytvořil menší hráz. Ta se stala o několik okamžiků později životně důležitou pro níže položené domy v osadě, protože pomohla zbrzdit a alespoň částečně oslabit sněhovou obří vlnu, která se v půl desáté večer začala řítit na Rybô. Její náraz byl sice i tak ničivý, ale kdyby nebylo této malé přírodní přehrady, byl by zřejmě ještě vražednější.

Horší než náraz vlaku

Svědky katastrofy se stali dělníci ze Středoslovenské elektrárny, kteří spali na ubytovně nedaleko osady a probudilo je dunění. Byli také první, kdo se dostal na místo neštěstí, a ještě v noci přivolali četníky. Na rozsah tragédie však nemohli být ani oni, ani muži zákona připraveni.

Tatry už mnohokrát dokázaly, že umí i nemilosrdně zabíjet:

Lavina, která se hnala rychlostí až 50 metrů za vteřinu a při své cestě do údolí překonala výškový rozdíl 760 metrů, narazila do dědiny doslova jako splašený nákladní vlak. Tomuto příměru odpovídala i její hmotnost a rozměry: vážila asi 600 tisíc tun, na délku měřila 2,5 kilometru, obsahovala zhruba 2,4 milionu metrů krychlových sněhu a její čelo mohlo mít podle některých odhadů výšku až 35 metrů.

Tři místní dřevěnice po jejím nárazu okamžitě zmizely, další byly těžce poškozeny. Sněhová masa navíc po cestě strhla i stromy o objemu až 1200 kubíků dřeva. Když ráno dorazili z Banské Bystrice vojáci, hasiči a lékař, čekal je pohled na obrovité a rozsáhlé laviniště, připomínající mořské pobřeží, po němž se přehnala tsunami.

„Nános laviny byl tak velký, že neroztál ani přes celé léto. Vozy, které jely dolinou, musely projíždět skrz vysekaný sněhový tunel,“ píše slovenské Středisko lavinové prevence.

Zázračná kolíbka

Lavinový nános zasypal celkem 22 lidí, z nichž se podařilo vyprostit živé jen čtyři. Takřka zázračná byla záchrana nejmladšího z nich, teprve tříměsíčního Benjamína Strmeňa, doslova benjamínka rodiny Strmeňovců, žijící na horním konci osady.

Také tato rodina zvažovala v podvečer odchod k sousedům, jejichž domy se nacházely níže v dědině, a tři z pěti Benjamínových sourozenců k nim opravdu zamířili. Rodiče se zbylými třemi dětmi se rozhodli nakonec zůstat, uložili děti včetně Benjamína za pecí a šli si lehnout. Spát se ale nedalo.

„Sněžilo a foukal silný vítr, který rozrážel venkovní dveře dokořán. Otec musel několikrát vstávat a jít je zavřít, ale vyjící vítr ani potom rodiče spát nenechal,“ cituje web SkiTour Guru zprostředkované Strmeňovy vzpomínky, jak si je pamatoval z pozdějšího vyprávění rodičů – samotnou lavinu si vzhledem ke svému nízkému věku pamatovat nemohl.

Cíp laviny na hoře Huascarán v roce 1970 zasypal i tábor československé horolezecké expedice. Zahynulo 14 z 15 účastníků, poslední člen zemřel dříve:

Pak se ozval velký rachot a do domku udeřila lavina. Rodiče vyrval obrovský tlak sněhového přívalu z postelí a lavina je hnala na svém hřbetu ještě několik desítek metrů dolů do údolí. Oba měli obrovské štěstí, že se udrželi na jejím povrchu, díky čemuž je nepohřbila pod tunami sněhu. Matku sice uvěznila po pás, ale Benjamínův otec, jenž na tom byl po strašidelné jízdě lépe, ji dokázal holýma rukama vyhrabat. Odnesl ji do nejbližší chalupy, kterou lavina nezasáhla, a spolu se sousedy se vrátil na místo svého bývalého domu, aby našel a vyprostil své děti.

Dlouho se zdálo být všechno úsilí marné. Ale kolem půl druhé ráno, po čtyřech hodinách odhazování sněhu, ve chvíli, kdy už se všichni vzdali naděje, se náhle zpod sněhové přikrývky něco ozvalo.

Záchranáři začali na daném místě rychle hrabat a vzápětí stanuli ve vděčném úžasu: ve sněhu byla neporušená kolíbka s malým dítětem, nad níž se jako zázrakem vzpříčil kus stržené šindelové střechy, a tím ji ochránil. Malý Benjamín uvnitř neměl ani žádné zranění, byl jen promrznutý.

Pro rodinu to bohužel byla poslední šťastná událost těch dní. Žádný z Benjamínových sourozenců pád laviny nepřežil, sníh si našel i ty, kteří se vydali k níže položeným sousedům. Lavina dosáhla až tam. Trvalo několik týdnů, než se podařilo všechny oběti vyprostit.

Trojnásobné znovuzrození

Strmeňovci se po tragédii dočasně přestěhovali do sousední obce Valentová a nakonec se usadili v Horním Jelenci. Později se jim narodily ještě další tři děti.

V pátek 13. října 1972 se v Andách zřítilo letadlo s uruguajským ragbyovým týmem:

Benjamín Strmeň na hory nezanevřel a stal se úspěšným závodníkem v běhu na lyžích a pracovníkem Lesů Slovenské republiky. Dožil se mimořádně vysokého věku 98 let. Podle svých přátel se v životě narodil nejméně třikrát: kromě laviny totiž přežil i blízký dopad bomby za druhé světové války.

Se svou jedinou ženou Annou, s níž se oženil krátce před třicítkou, prožil dlouhých 69 let a naposledy se s ní rozloučil jen pár dní před svou vlastní smrtí. Anna Strmeňová zemřela 13. listopadu 2021, její houževnatý muž ji následoval o 12 dní později.