„Nikdy není pozdě být zdravější,“ říká nutriční specialistka Gabriela Peacock

GABRIELA PEACOCK

Nutriční specialistka členů britské královské rodiny a dalších známých osobností Gabriela Peacock (44) žije v Londýně, ale pochází z Pardubic, a tak se do Česka občas vrací. Po uvedení její druhé knihy Mladší za dva týdny jsme si povídaly o přerušovaném půstu, absurdních dietách i o tom, proč její děti rády jezdí do Česka na prázdniny.

V názvu obou vašich knih se objevuje časový údaj za dva týdny. Mnozí výživoví specialisté ale tvrdí, že změna životního stylu je dlouhodobý proces. Jak to, že podle vaší metody stačí jen čtrnáct dní?

Po dvou týdnech začnete cítit změnu. Když se do toho opravdu pustíte, tak první týden začnete hubnout, druhý týden už byste měli pár kilo shodit, budete mít zvýšenou energii, upraví se vám spánek. Moji klienti nechtějí čekat tři měsíce, než se budou cítit lépe. Neříkám, že se vám za dva týdny změní celý život a že byste ta doporučení měli dodržovat jenom dva týdny a pak přestat, ale můj ideál je, že první týden začnete cítit změny, druhý týden už je budete cítit určitě a potom si je adaptujete do života, jak budete chtít. Dva týdny jsou takový restart.

V čem se kniha Mladší za dva týdny liší od vaší první knihy Úžasnější za dva týdny?

Tato kniha je o dlouhověkosti. Dlouhověkost je pro mě fascinující téma, protože podle toho, jak se věda a medicína vyvíjejí, víme, že budeme žít déle, ale musíme vědět, jak se k tělu chovat, abychom si ten delší život užili. Mít energii, vyvážené hormony, kvalitní spánek, krásnou pokožku… Není to jen o tom mít delší život, který asi naše generace bude mít, ale o tom cítit se skvěle a život si užívat, to je důležité.

Jak toho tedy docílit?

Na prvním místě bude vždycky to, jak se stravujeme. Nejúčinnější způsob, jak zpomalit stárnutí, je přerušovaný půst, který jsem doporučovala vždycky, i před tím, než jsem se vůbec začala dlouhověkostí zabývat. Z nových studií vyplývá, že když tělo vystavíme na krátký čas kontrolovanému stresu – odborně se mu říká hormetický –, tak se stává silnější a odolnější. Chronický stres je samozřejmě dlouhodobě velmi nezdravý, působí na váhu, na všechno. Ale krátkodobý stres poskytne tělu časově omezený šok a buňkám dá impulz čistit se. Tento proces se jmenuje autofagie. Přerušovaným půstem autofagii stimulujete.

Jak velké změny musí člověk podle vaší knihy v jídelníčku udělat, aby se začal cítit lépe a třeba i shodil nějaká kila?

Svůj život a celkový wellbeing můžete ovlivnit úplnými maličkostmi, není to o velkém ubírání věcí z jídelníčku. Neznamená to, že nemůžete už nikdy sáhnout na čokoládu a kouknout se na pizzu. Jsou to spíš malé zásady, tipy a triky, a když začnete pomalinku a dáte je dohromady, mají velký efekt. Je ale třeba vybrat si plán, který vyhovuje vašemu životnímu stylu. I proto jsou v knize zmíněny tři druhy přerušovaného půstu. Protože když vám to nebude vyhovovat, tak to budete dodržovat týden dva, potom to opustíte a už se k tomu nikdy nevrátíte. Je to jenom v našich rukách, a navíc nikdy není pozdě začít.

Je něco, co jste v začátcích klientům doporučovala a dnes už byste to neudělala?

Dřív jsem nutila klienty, aby snídali. Neříkám, že jim teď naopak radím, aby nesnídali, ale když drží přerušovaný půst, tak mi vůbec nevadí, když si šestnáctihodinové okno bez jídla přesunou a nesnídají. Je ale důležité, aby opravdu nesnídali nic, protože se mi stává, že klienti říkají, že ráno nejedí, a potom zjistíte, že si dají na lačný žaludek toust s máslem. A to je jejich verze „já ráno moc nejím“. Musíte to vydržet, je úplný nesmysl dát si na lačno toust bez bílkoviny. Vyletí vám hladina krevního cukru a budete mít celý den tendenci jíst – hlavně sladké. Takže jestli ráno nejíte, je to v pořádku, nedávejte si moc mléka do kafe a nepijte džus. Každé jídlo během dne by pak mělo obsahovat bílkoviny. Nejsme biochemicky navrženi tak, že bychom se měli probudit, hned mít v sobě muffin nebo croissant a jít spát s kouskem sýra a se skleničkou vína. Měli bychom jíst v mnohem kratších oknech, a přesně v tom spočívá přerušovaný půst.

S jakými mýty ohledně výživy se nejčastěji setkáváte?

Jeden z mých nejoblíbenějších je, že antioxidanty a suplementy jsou pro naše tělo nezdravé, protože si na ně zvykne a pak je nebude samo produkovat. Na doplňky stravy si tělo nemůže zvyknout – to je, jako kdyby si tělo zvyklo na stravu, to taky takhle nefunguje. A pak se vždy objeví nějaká zázračná superpotravina, která je nějaký čas šíleně populární. Přitom když ji porovnáte s něčím dobrým, ale dávno známým, tak z toho zas tak skvěle nevyjde. Například celerová šťáva byla v Anglii asi před dvěma lety velmi populární, pili ji všichni. Je to v pořádku, ale kdybych si odšťavnila brokolici, špenát nebo řepu, tak je to stokrát lepší, jenomže brokolice není tak sexy. Před asi sedmi lety to byly zase plody kustovnice čínské – všichni je kupovali, utráceli za ně spoustu peněz a přitom třeba obyčejný česnek je nesmírně zdravý, je to jedna z nejúčinnějších superpotravin, stejně tak kurkuma. Nebo kdysi byla nějaká melounová dieta, přitom kdybyste viděli, kolik antioxidantů v sobě mají borůvky nebo maliny, to se vůbec nedá porovnat. Potom máme samozřejmě takové ty horší věci, které opravdu škodí, bláznivé diety. I po nich samozřejmě zhubnete, protože když budete držet jakoukoli dietu, tak i když bude úplně přiblblá, znamená kontrolu příjmu potravin a omezování. Většinou se sníží i kalorický příjem. Když jsem dělala modeling, tak jsem držela dietu podle krevní skupiny, jejíž pozitivní účinky nebyly nikdy potvrzeny, ale já jsem díky ní zhubla. Později jsem si rozdělovala proteiny a uhlohydráty, nemohla jsem si dát vajíčko s bramborami, tak jsem si to v salátu oddělovala. I tehdy jsem zhubla, protože když tělo nemusí trávit proteiny a uhlohydráty, tak se mu ulehčí. Teď ale naopak vím, že když dáte proteiny a uhlohydráty dohromady, tak je to mnohem lepší, protože to vyrovnává hladinu krevního cukru v těle.

Jak moc se vaše rodina řídí vašimi radami a tipy?

Jsou hodní, poslouchají mě. (smích) Před dvaceti lety se třeba saláty nikde nejedly, babička vždycky dělala jako salát jenom nakrájenou okurku. Teď už víme, že vlákniny potřebujeme trochu víc. Jsou šikovní a berou všechny moje suplementy GP Nutrition, to mě opravdu těší, já jim vždycky udělám předpis, přerovnám jim to tam, a oni to dodržují. Teď jsem je konečně donutila i do přerušovaného půstu, aspoň maminku, na kterou to taky úžasně fungovalo.

A vaše děti a manžel?

Manžel je taky hodný. U dětí je podle mého názoru důležité je naučit, co je dobré jídlo, co je zdravé jídlo a co odměna, treat, jak já říkám. Když byla dcera pětiletá, tak jsme byli někde na dovolené a ona říkala: „Jdu si dát nějakou bílkovinu, abych si potom mohla dát croissant.“ Když děti „jedou“ na cukru a k tomu si dají třeba bílý chleba, tak jim energie v těle rychle stoupne, ale za dvacet minut vám budou ležet a na zemi a řvát. Doma mám většinou zdravější alternativy, tak devadesát procent naší domácnosti je zdravé jídlo. Neznamená to, že třeba nemám doma čokoládu – mám, ale zdravější. A hodně proteinových tyčinek s čokoládou, i se sladkou čokoládou, protože zase – bílkovina, ale k tomu i něco dobrého, to děti milují. Mám doma zdravější chleba, my nejíme ten bílý, spíš tmavší, pak ještě bezlepkový. Ale ve škole děti můžou jíst, co chtějí, pizzu a takové věci jíme běžně. Ale vždycky bílkovinu – maso nebo rybu a potom si můžete dát chipsy, hranolky a tak, ale vždycky nejdřív tu bílkovinu a samozřejmě zeleninu.

Jak se vašim dětem vůbec líbí v Česku, když sem s vámi přijedou?

Mají to tady moc rády. Já pořád čekám, kdy je to tu přestane bavit – mojí dceři bude třináct a stejně, než aby jela na nějakou dovolenou s námi, tak jede raději sem za mými rodiči. Šestiletá dvojčata se sem snažím posílat zvlášť, aby to pro naše nebylo tak náročné.

A co konkrétně se jim tady líbí?

V Londýně bydlíme v Notting Hillu, moji rodiče tady bydlí na venkově v Mikulovicích u Pardubic. Mají nádhernou zahradu, tatínek má daňky, takže je každé ráno a večer jdou krmit, pak krmí rybičky, mají tu takové to ideální dětství jako z pohádky. V Londýně máme pidi zahradu, pronajali jsme si i dům na venkově, ale to je úplně něco jiného, být týden u babičky a u dědy a běhat v teplákách a v crocsech. Syn s dědou vyrábí věci, s maminkou vaří. A je to úžasné pro jejich češtinu, vždycky se po tom týdnu tady krásně rozmluví.

Je něco českého, co vám v Británii stále chybí?

Určitě ten venkov. Napadá mě houbaření, v Anglii se vůbec nehoubaří a já vůbec nemůžu najít, kde v anglických lesích rostou houby, protože se na to nemůžu nikoho zeptat. Nikdo to neví, tam se zkrátka na houby nechodí.

Související články