Katka (25): Na duchy jsem nikdy nevěřila. Až nedávná seance mě přesvědčila o tom, že na těch povídačkách něco je

strach úlek

Vyvolávání duchů, tzv. duchařská seance, byly oblíbenou kratochvílí v dobách minulých a je třeba podotknout, že se dochovaly zprávy o tom, že se to skutečně někdy podařilo. Dnešní generace se zdráhá něčemu takovému uvěřit – i když přiznává, že něco mezi nebem a zemí možná existuje. Po nedávné zkušenosti je o tom přesvědčená i Katka.

Nechat se zlákat k vyvolávání duchů? Proč ne, já do toho klidně šla právě proto, že jsem to považovala spíš za legraci než za cokoli jiného. Jaké ale bylo moje překvapení, když nám duchové odpověděli! A to jsem ještě netušila, jakou to bude mít následující noc dohru.

Markéta (22): V kině mě obtěžoval duch mrtvého promítače. Rozhodla jsem se ho osvobodit a teď mě mají za blázna

Nešlo mi do hlavy, kdo ti duchové jsou

Mám kamarádku Jitku, která je posedlá po duchařských historkách a věří tomu, že se duchové mezi námi procházejí. „Co si mám pod tím představovat? Kdo to je?“ ptala jsem se jí a ona na to, že jsou to duše lidí, kteří se nedočkali klidného odpočinutí, které něco trápí nebo mají něco na této zemi nedodělaného. „Nebo byli nešťastně zamilovaní?“ otázala jsem se a ona na to, že třeba šťastně, ale museli svoji lásku opustit, teď trpí a rádi by se k ní vrátili.

Byla jsem přizvána k vyvolávání duchů

Ti, kteří věří na duchy, se sdružují potají a pokouší se je vyvolávat. Kritériem je, že ti, kteří se k tomu sejdou, musí na duchy věřit. Protože pokud je mezi nimi někdo, kdo v ně nevěří a vysmívá se tomu, pak jde o špatnou energii a ta všechno úsilí o vyvolání zhatí.

Já jsem v tomhle směru bezvěrec, ale jsem ochotná nechat se přesvědčit – důkazem. Kamarádce Jitce jsem nezdůrazňovala, že vyvolat duchy není možné, jen jsem se tvářila skepticky, a to mi asi nebránilo v tom, abych byla přizvána do užšího kroužku vyvolávačů duchů.

Duch odpověděl, ale nikdo tomu nerozuměl

Když jsme se sešli, byla jsem zvědavá, jak to probíhá. Na kulatém stolku se nacházelo kolo z papíru a kolem dokola napsaná písmena. Uprostřed byla sklenička, na kterou všichni (bylo nás pět, lichý počet) dali ukazováček. A ten, kdo seanci vedl, se ptal: „Je tady s námi nějaký duch?“

​Byla jsem totiž poučena, že se ozve ten, který bude nejblíž. Že bych si vyvolala třeba svého dědečka, to nešlo. Takže čekáme – a nic. Sklenička se nepohnula. Když už jsem byla rozhodnutá, že odejdu a budu se smát za rohem, najednou se rozjela jak zběsilá od písmene k písmenu a napsala doslova: “Je duchu snem.” Co? Jakým snem? Kdo je duchu snem? Nikdo nedokázal odpovědět a tím seance skončila. Hodila jsem to za hlavu a neměla v úmyslu se k téhle epizodě vracet.

Ale v noci se mi přihodilo něco podivného. Probudila jsem se s pocitem, že nejsem sama a u postele viděla nejasný stín. V polospánku jsem zaslechla, jak duch pořád opakuje: „Je duchů sněm, je duchů sněm…“ Vyskočila jsem v úleku, rozsvítila a nic neviděla – ale mou nevírou v duchy to pořádně otřáslo. Protože jezdit zběsile skleničkou sem a tam a sdělit nám, že se nám žádný duch nemůže věnovat, protože je sněm duchů, rozhodně nikoho z nás nemohlo napadnout. Takže se nejspíš k příští seanci už přemlouvat nenechám.

Další příběhy ze života →

Zuzana (31): Během jednoho roku jsem porodila dvě děti. Na takový šrumec jsem ani v nejmenším nebyla připravená

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].

Související články