Jan Urban: Atentát jako kruté probuzení z pocitu, že slova nic neznamenají
KOMENTÁŘ. Novodobý demokratický parlamentní systém byl na přelomu 18. a 19. století vystavěn na principech postupného vyjednávání, nikdy nekončící diskuze a racionálních kompromisů. Násilí v něm nemá místo a je za všech okolností odsouzeníhodné a nepřijatelné. Platí to ovšem, a na to sami politici rádi zapomínají, pro násilí ve všech jeho formách.
V této chvíli je proto nutné vidět i krutou pravdu, že usilování o život člověka je až na konci dlouhého období násilí verbálního, které se v minulých desetiletích stalo neoddělitelnou součástí naší „postkomunistické“ populistické pseudopolitiky.
Sázka na rozeštvanou společnost
Robert Fico je obětí atentátu, pro který není omluvy. Není však možné zapomenout na to, že sám dlouhá léta podněcoval a provokoval sprosté verbální útoky na svoje politické oponenty.
Stejně tak nikdy nezasáhl proti jedinému případu, kdy jeho nejbližší spolupracovníci, jako třeba dnešní místopředseda parlamentu za SMER Luboš Blaha, bičovali dav k nenávistnému skandování, že prezidentka Čaputová je „americká kurva“.
Reakce slovenských politiků na ničím neospravedlnitelný útok na právoplatnou většinou zvoleného premiéra jen potvrzují základní rozpor mezi nacionálně-socialistickou scénou a racionálnějšími představiteli většiny politických stran.
Později se tento vysokoškolsky vzdělaný postmarxistický filosof a obdivovatel Huga Chaveze, Che Guevary a Vladimíra Putina vymlouval na to, že chtěl jenom, aby dav skandoval slovo „agentka“, a že na pódiu zmíněné ošklivé slovo nebylo slyšet.
Robert Fico stál hned za ním a spokojeně se ušklíbal, aby vzápětí sám vyzýval k „sundání té americké paničky Čaputové“ a přidal i pár dalších hrubostí.
Robert Fico je proto i obětí vlastní neslušné politiky. Naprosto vědomě a cílevědomě po dlouhá léta rozeštvával slovenskou společnost. Daleko překonal svůj vzor z devadesátých let Vladimíra Mečiara a dotvořil korupční syndikát, převlečený za stát, ve které vládl zájem a vzájemná ochrana regionálních mafií, podporujících SMER.
Tato symbióza a tolerance organizovaného zločinu vedla až k nájemné vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové v únoru 2018. Vlna demonstrací tehdejší Ficovu vládu smetla.
Sám Robert Fico pro objasnění zločinu a jeho politického krytí nehnul ani prstem. Naopak, bojoval proti vytvoření zvláštní prokuratury a odmítal výměny a trestní stíhání prokazatelně zkorumpovaných policejních šéfů, které sám do funkcí dosazoval.
Dodnes slibuje, že až přijde čas, tak zveřejní „pravdu o tom, kdo zabil Jána Kuciaka“ a to i přesto, že rozsáhlé policejní vyšetřování a soudní řízení dokázalo na nezpochybnitelných důkazech popsat tuto tragédii minutu po minutě.
Výhrůžky jak ze třicátých let
K návratu k moci mu pomohla nejednotnost demokratické opozice ukonejšené jeho porážkou v prezidentských volbách v roce 2019.
Ficově garnituře potom stačilo použít osvědčené metody populistických kampaní doby sociálních sítí – strašení vnějším i vnitřním nepřítelem, doplněné o sliby sociálního státu.
Reakce slovenských politiků na ničím neospravedlnitelný útok na právoplatnou většinou zvoleného premiéra jen potvrzují základní rozpor mezi nacionálně-socialistickou scénou a racionálnějšími představiteli většiny politických stran, včetně SMERU.
Postkomunističtí nedozrálí politici si z totalitní zkušenosti odnesli pocit, že slova nic neznamenají. Pochopili to mnohem dříve, než se tomu s nástupem sociálních sítí přiučila i velká část politiků Západu.
První, opravdu hysterická, vystoupení už zmíněného místopředsedy slovenského parlamentu Luboše Blahy a předsedy Slovenské národní strany Andreje Danka připomínaly spíše fašistické výhrůžky z třicátých let minulého století.
Blaha přiřkl vinu za atentát opozici, liberální demokracii a novinářům. Danko dokonce prohlásil, že pro SNS ten atentát znamená začátek války a hrozil nekompromisní osobní odvetou.
Naprostým protikladem je společný postup odcházející prezidentky Zuzany Čaputové a jejího zvoleného nástupce Petera Pellegriniho. Oba, ač politicky patří do opačných názorových proudů, společně vyzývají ke klidu a usmíření.
Jejich společná výzva k setkání představitelů všech parlamentních politických stran a k uklidnění situace představuje pro Slovensko mimořádný příklad státnické rozvahy.
Zodpovědně a rozvážně původně vystupoval i ministr vnitra a asi nejdéle fungující politický souputník Roberta Fica, ministr obrany a místopředseda vlády Robert Kaliňák.
Ten nejprve se schůzkou v prezidentském paláci souhlasil, aby v pátek pozdě odpoledne napadl „falešnou politickou korektnost“ a ultimativně požadoval od opozičních politiků a všech novinářů omluvu za to, že v minulosti proti Robertu Ficovi vystupovali, protože podle něj „všechny tyto lži jsou hlavním důvodem, proč dnes Robert Fico bojuje o život“.
Národní zájem se dá hájit bez lhaní i bez pěny u úst.
Novináři coby největší nepřítel
Postkomunističtí nedozrálí politici si z totalitní zkušenosti odnesli pocit, že slova nic neznamenají. Pochopili to mnohem dříve, než se tomu s nástupem sociálních sítí přiučila i velká část politiků Západu.
Nehynoucí memento amerického demagoga Steva Bannona o novinářích coby největších nepřátelích nové politiky doby sociálních sítí, se kterými se ale dá snadno bojovat tím, že „zaplavíš prostor sra*kama“, mělo ve střední Evropě svoje průkopníky.
Po Václavu Klausovi a jeho volební „mobilisaci“, opoziční smlouvě či jeho skandální amnestii při odchodu z funkce prezidenta nastoupil Miloš Zeman s už desítkami málo inteligentních lží a provokací.
Můžeme být tedy vděčni za ostentativní mediální slušnost trochu toporného premiéra Petra Fialy, který může být v mnoha ohledech nestatečný a se kterým lze v řadě věcí i nesouhlasit. Je ale důkazem toho, že národní zájem se dá hájit bez lhaní i bez pěny u úst.
Státnickou rozvahu v této chvíli ukázaly i odbory, které odvolaly všechny v nejbližší době plánované veřejné protesty. Buďme za to vděční. Politická zralost – a tedy skutečná politika v zájmu země – je v pochopení starého přísloví o tom, že nelze jet na tygru a myslet si, že se nic nemůže stát.